ORANSSI PAZUZU - Muuntautuja
Opravdu elektrizující dílo, při kterém mi vstávají chlupy na těle. Vlastně je to úplně debilní elektronický galimatyáš, ale ta atmosféra, ta atmosféra.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Vskutku výstižný název si zvolila německá partička OMEGA MASSIF, která svým debutovým albem „Geisterstadt“ (Město duchů) získala v příslušných žánrových kruzích velmi pozitivní ohlasy. Téměř rok stará nahrávka si je i dle mého názoru nepochybně zasluhuje, neboť do svého hudebního teritoria přináší na debut poměrně solidní dávku invence i vlastní tváře. Ačkoliv pomalejší, náladotvorná a hutná instrumentální kytarová muzika zažívá v posledních letech veliký boom a její výrazové prostředky se ještě ani zdaleka nevyčerpaly, je čím dál těžší přijít s něčím neoposlouchaným a překvapivým.
Kvartetu z města Wuerzuburg se povedlo umě promíchat vlivy několika blízkých či vzdálenějších stylových souputníků a tento koktejl pak jemně okořenit dávkou vlastního cítění a kreativity. První tóny úvodní skladby „In Der Mine“ totiž až nápadně připomenou britské vyznavače hudební hniloby ESOTERIC. Valivé a těžké kytary, jejímž temperamentu vládnou železnou pěstí pomalé údery bicích signalizují, že z Německa se valí další dávka nakažlivé beznaděje a naprostého zmaru. Když však po chvíli tempo začne zrychlovat, uvedené nálady postupně mizí anebo lépe řečeno dochází k jejich infikování o poznání radostnějšími pocity. OMEGA MASSIF dokáží v těchto momentech na doom metalových základech vystavět místy velmi bohatě zdobené post-rockové portály, tak, jak to na své desce „City Of Echoes“ předvádějí chicagští PELICAN. Zatímco hutný kytarový kotel si jede po své linii, z jeho útrob stoupá vzhůru omamná vůně náladotvorných kytarových linek, které ač se snaží zjemnit tu obhroublou zvukovou kouli, jsou její organickou součástí. Schopnost nenásilně spojovat sludge metalový podklad s post-rockovou zasněností není už dávno ničím neobvyklým, ale přesto si troufám tvrdit, že zvuk těchto Němců je v tomto směru obohacujícím a inspirativním prvkem.
Koneckonců stačí si poslechnout fantastickou skladbu „Unter Null“, jejíž první verze vyšla už na tři roky starém demu „Kalt“ (tato verze je ke slyšení i na Myspace stránce kapely) a která dokonale zmrazí nejen svým názvem. Kouzelně podmanivá kytarová linka, která se jako nit táhne druhou polovinou kompozice až do jejího emocionálního vyvrcholení, skvěle demonstruje schopnosti německých. Schopnosti pečlivě a zručně vystavět náladu skladby a zároveň v ní pohltit svého posluchače. Netvrdím, že ti spokojení až nadšení budou úplně všichni holdující podobným hudebním sférám. Já se k nim však velice rád řadím a každá další výprava do Města duchů se pro mě stává zážitkem velice příjemným a když to trošku přeženu, tak i zážitkem z jiného světa.
Masivní, valivá a hutná emocionální kytarová terapie.
8 / 10
Andreas Schmittfull
- kytara
Michael Melchers
- kytara
Christof Rath
- bicí
Boris Bilic
- basa
1. In der Mine
2. Geisterstadt
3. Nebelwand
4. Unter Null
5. Arcanum
6. Exodus
-bez slovního hodnocení-
Opravdu elektrizující dílo, při kterém mi vstávají chlupy na těle. Vlastně je to úplně debilní elektronický galimatyáš, ale ta atmosféra, ta atmosféra.
Podzimní nápor zajímavých doom/death metalových nahrávek pokračuje. Tohle je jako návrat do undergroundu devadesátých let. Zastřený, špinavý zvuk. Kráska a zvíře. Hřbitovní atmosféra za bezměsíčné noci.
Další kapela se 4 křížky na krku a jen s několika málo řadovkami na kontě. Tato přichází po 20 letech a nelze od ní očekávat žádné novoty. Pěkně postaru zahraný thrashový sekec nabídne zručně seskládanou kolekci, která potěší a krev rozproudí.
Švédi stále chytajú za chvost svoj dávny majstrštyk "Deathrace King". Je skvelé, že hrajú, skladajú, koncertujú, ale tá fazóna spred takmer štvrťstoročia je proste nedostihnuteľná.
Daniel Cavanagh doslovne cituje svoju ex. kapelu a tento album je pokračovaním jeho poslednej tvorby. Jedná sa o príjemnú emotívnu a ľahko plynúcu nahrávku, ktorá síce nevybočuje z autorovej rady nálado tvorných albumov, ale tak nejak zahreje pri srdci.
PYRRHON svůj neortodoxně výstřední death metal plný vřískavé a disharmonické překombinovanosti možná konečně ukočírovali tak, že mi to začíná dávat smysl. Stále je to dost schizofrenní produkce na hranici stravitelnosti, ale tady již to dokážu ocenit.
Čím více "Absolute Elsewhere" poslouchám, tím více jsem přesvědčen, že tahle cesta není pro BLOOD INCANTATION tou správnou. Skladatelsky vysoce ambiciózní projekt, který však jako celek úplně nefunguje. Zatracování nezaslouží, oslavné ódy ale také ne.